„Architektura 58-89“ - příběh české předrevoluční architektury
Dne 1. března 2022 proběhl v pražském CAMPu (Centrum architektury a městského plánování) křest knihy Architektura 58-89. Na rozsáhlé publikaci, která pokrývá českou architekturu v letech 1958-1989, spolupracoval kolektiv zhruba třiceti autorů. Kniha byla vytištěna na papír Pergraphica Classic Smooth, což je designový bílý papír, který má na omak velmi jemný povrch, takže při prohlížení knihy má čtenář navrch příjemný haptický zážitek.
Hudebník, ilustrátor, výtvarník a zakladatel labelu a nakladatelství Bigg Boss Vladimir 518, který se na knize podílel jako editor, nám k této slavnostní příležitosti poskytl rozhovor.
Foto zdroj: Petra Hajská, Bigg Boss
Kdy a proč jste začal přemýšlet o knize, která by mapovala architekturu let 1958–1989, co Vás přivedlo k tématu architektura?
Lidé mě vždy vnímali jako někoho, kdo se pohybuje v rámci takzvané urban culture. A mě zkrátka nestačilo pouze povrchní přihlášení k městským kulturním fenoménům současnosti. Chtěl jsem o našem kontextu zjistit mnohem více, vyrovnat se s prostředím, na pozadí kterého se odehrávají naše životy. Tím chci říci, že cesta k zájmu o architekturu pro mě není nic nečekaného, případně uměle roubovaného. Jedná se o přirozenou potřebu.
Foto zdroj: Jan Hromádko
Kdo by si měl tu knihu přečíst, s jakým záměrem jste jí dával dohromady?
Jsem editorem knihy čili je nutné doplnit informaci, že se jedná o skutečné kolektivní dílo, protože na publikaci spolupracovalo mnoho různých autorů. A její zaměření je doufám rozkročeno do dvou důležitých směrů. Tedy dovnitř odborné komunity, která se vážně zabývá historií architektury, ale i směrem ven, tak aby plnila popularizační službu ve vztahu k široké veřejnosti. Myslím, že se toto lehké napětí daří v projektu udržet a mám z toho upřímnou radost.
Knihu jste připravoval, pokud vím, snad 15 let. Narážel jste na nějaké překážky, nebo jen čas potřeboval dozrát?
Ono je popravdě poměrně složité datovat přesně moment, kdy jsem na knize začal pracovat. Vždy jsem totiž shromažďoval data o české architektuře s nejasnou představou toho, že se mi je jednoho dne podaří svázat do nějakého konkrétního projektu. A tím se nakonec stala Architektura 58-89. To téma je neskutečně komplexní a široké čili by na něm šlo klidně a zcela bez nadsázky pracovat celý život. Zároveň jsem si jistý, že podobnou iniciativu bylo nutné přinést právě teď, protože jejím primárním úkolem je ovlivnit vývoj událostí. Tím myslím zastavit devastaci a bourání důležitých budov, které reprezentují to nejlepší z poválečné stavební kultury u nás.
Sféry Vašeho působení jsou různorodé, od hudby, přes různé projekty (například Signal) až ke knihám – jak se vzájemně prolínají?
Jak už jsem naznačil před chvílí, v mém konceptu vnímání světa se všechny tyto okruhy a disciplíny prolínají, či dokonce překrývají. Vždy jde totiž o základní potřebu člověka pochopit kdo je, a to nejenom v čase, ale i prostoru. Vždy mě zajímala pozice jednotlivce vůči celku, ať je to jeho vztah ke společnosti, městu, nebo přírodě jako nejširšímu rámci. Čili si svobodně užívám života, nastavuji si volný pracovní program a takzvaně si tedy dělám co chci.
Foto zdroj: Jan Hromádko
Jak vnímáte dnešní architekturu v Praze s ohledem na městské plánování výstavby? Vzniklo podle Vás v posledních 10 letech něco, o čem byste se rád zmínil?
V minulosti jsem bohužel výstavbu v Praze vnímal spíše skrze projekty, které se nepostavily. Ale zpětně člověk musí uznat, že se pár projektů podařilo. Momentálně mám pocit, že jsme před nějakým zajímavým tvůrčím vzestupem, že nás čeká progresivní období. Je ale zcela zřejmé, že chybí dostatek příležitostí ke stavbě veřejných budov. Díky podobným soutěžím se totiž může definovat i lokální stylový vývoj, případně se porovnávat s aktuální scénou ze zahraničí
Jsou nějaké stavby, které se do knihy nedostaly, přitom byste je tam rád viděl, jaké a proč?
Rozhodně. Přestože se jedná o dva svazky, tak ani ony nemohou obsáhnout vše. Už před finalizací publikace jsem litoval například toho, že se nám nepodařilo zařadit více informací o pražském metru, například skrze optiku architekta Jaroslava Votruby.
Knihy, které dosud vyšly pod nakladatelstvím Bigg Boss, bodovaly v soutěžích jako je například soutěž „Nejkrásnější kniha“. Těší Vás to, jako potvrzení výsledku toho, co děláte, nebo to pro Vás není důležité?
Zrovna Nejkrásnější kniha nás určitě vždy potěší, protože je to kvalitně posuzovaná soutěž. Na druhou stranu, na nic podobného nelze brát ohledy. Výzkum média knihy je svobodný proces a nemusí se vždy vázat s optikou posuzování jakékoliv poroty.
Foto zdroj: Jan Hromádko
Pokud byste měl vybrat jednu stavbu, z Vaší knihy, která Vás ohromuje, nějakým způsobem dostává – která to je a čím je výjimečná?
No, tohle je až absurdní ambice. Jsou zde ikonické a nezpochybnitelné stavby jako je Federální shromáždění od Karla Pragera, které mám velice rád, a to i z toho důvodu, že v sobě obsahuje veškeré pnutí své doby. Silně obsazenou architektonickou soutěž, skvělé a odvážné konstrukce, technologické a materiálové inovátorství, umění vsazené do kontextu stavby, ale i politickou absurditu své doby, nenaplněné ideály a tak dále. Vedle toho mě ale fascinují i drobnější projekty, jako je například velín plavební komory v Praze na Štvanici od skupiny Lo-Tech. Tím chci říci, že mě nejvíce zajímá spektrum a kontext, ne solitérní výkřiky.
Kniha popisuje také některé stavby, které už nemůžeme vidět v reálu. U které stavby je vám líto, že zmizela v nenávratnu, byla zbořena?
Přišli jsme prozatím o tři nezpochybnitelně ikonické stavby, a těmi jsou Obchodní středisko Ještěd, Hotel Praha a soustava budov Transgas. Velkou lítost cítím u všech těchto budov, ztratili jsme naprosto precizní příklady dobové stavební kultury a myslím si, že i v budoucnosti toho zasvěcení lidé budou litovat. Na druhou stranu, město je plné prohraných či vyhraných bitev o místo na slunci, a i v tom městský prostor adekvátně odráží přírodu jako takovou.
Kterou část Prahy máte nejraději a proč?
Mám rád Prahu jako celek. Mě se na tyhle otázky typu "která je vaše nejoblíbenější barva, stavba, čtvrť nebo cokoli jiného" špatně odpovídá. Koukám se na svět podle jiného klíče. Samozřejmě, mám rád Karlín, Holešovice, Staré i Nové město, žiju na Vinohradech, ale každé to místo má svoje specifika a bez svého kontextu by nemohlo existovat. Praha je krásná právě díky své komplexnosti.
Zdroj foto: Jan Hromádko
Pokud se nemýlím, v souvislosti s knihou ARCHITEKTURA 58–89, se má natáčet celovečerní film a seriál pro Českou televizi. Můžete nám říct něco více?
Režisérem celého seriálu i dokumentárního filmu je Jan Zajíček, kameramanem Jiří Málek čili moji dva dlouholetí kamarádi, jejichž práci velmi respektuji. Jsem moc rád, že na filmovém zpracování tématu pracují právě oni, a co se týká postupu prací, tak mohu oznámit, že je dotočeno a začíná dlouhá a náročná práce na postprodukci. První výsledky by tak mohly být někdy ke konci roku.
Dočetla jsem se, že jste se rozhodl ukončit činnost vydavatelství Bigg Boss ke konci roku 2021. Co Vás k tomu vedlo? Berete knihu ARCHITEKTURA 58–89 jako symbolické zakončení jedné etapy?
Snažím se vlastně jen změnit strategii chování pro sebe i pro lidi okolo mě. Bigg Boss byl spíš než firma nějaký specifický kulturní organismus a teď je zkrátka čas na změnu. A ano, publikaci o architektuře jsme připravovali velmi dlouho, v průběhu takřka celé existence nakladatelství, takže jsem opravdu moc rád, že ediční plán zakončujeme právě tímto projektem.
Popíšete nám Vaše plány, kam chcete směřovat?
Chci se teď obrátit více sám do sebe, přesměrovat pozornost na specificky vlastní vidění světa. Kdybych to měl vysvětli jednodušeji, tak se chci věnovat uměleckým projektům, které jsou v mnoha ohledech radikálnější, důslednější. Není čas ztrácet čas a rád bych v životě realizoval ještě hodně plánů a konceptů. Nejedná se ale o nějakou "kariéru", to co dělám definuje můj vztah k okolí, jinak to asi neumím, je to jen čistá potřeba a radost. Nic víc.
Tímto děkujeme Vladimirovi 518 za rozhovor a přejeme hodně štěstí do dalších projektů.
Zdroj foto: Jan Malý IPR Praha